Sao Miguel, vítejte v Hobitíně

Dorazili jsme na Ruzyni asi s 20minutovým zpožděním, protože v Plzni se řidiči moc nepředvedli a vytvořili zácpu. Nevadí, i tak jsme tu v čas. Zabalení kufrů, odbavení zavazadla v pohodě – nakonec tedy dive balíček za 50€ a šup do letadla.

Poznámka pro kolegy: jsem zvědav, až se podíváme na náš start a do STUM jestli jsme odlétali na čas.

Kvízová otázka, kolik stojí 3 čepovaná piva na letišti – v bezcelní zóně. Hlasujte do komentářů.

Let je vcelku klidný, sedíme a řadu před námi a za námi nikdo, takže si sklápíme sedačky dle libosti. V průběhu letu se dám do řeči s moc sympatickou, usměvavou blondýnkou ze Slovenska – vlastně ani jméno nevím, takže na facebook si jí hold nepřidám :(. Janička dostává pochvalu, celý let se učila do školy!

Přistáváme po 3,5 hodinách v Lisabonu (pozn. čas o hodinu zpět takže je tu 22:20). Většina skupiny jde na průzkum nočního Lisabonu. My jsme zvolili strategii „banány“. Vysvětlím, pod schody jsou dva molitanové bloky ve tvaru banánu, a před nimi vystavený Mercedes. Super zašívárna, kde si schrupnout. Budí nás jen nějaká postarší Portugalka, která má potřebu v 2h. ráno telefonovat za naší hlavou. Pozn.: nechápu proč nám postavili budku u ložnice, ale zase to vyvažuje ten mercedes třídy .. no to jsem zapomněl, ale zkrátka luxusní. A tak se ptám .. „Kdo z Vás má Mercedes v „obýváku“? Další vzbuzení, projíždějící vozy úklidové služby. Na potřetí nějaký let asi v půl čtvrté. A to přichází i expedice z centra.

Poznatek: jet z centra Lisabonu obsazeným taxíkem je levnější a rychlejší než metrem.

Petr vybral ležení o pár kroků dál. Ráno ho budí paní, otevírající vinotéku u jeho hlavy – někdo má v obýváku Mercedes, někdo vinotéku :).

Latté, muffin a hurá na spoj na Sao Miguel. Přistáváme, to letiště je opravdu malé. V hale na nás čekají vozy odvoz do Vila Franca (asi 28km od letiště). Ubytování, vcelku čisté, tedy trošku vyvětráme, ale jinak to jde. Ne zcela kladně hodnotím některé „zakaždoucenu-postele“ aneb „starý dobrý šuplík“. To myslím majitelé apartmánu nedomysleli.

Bydlíme pár metrů od přístavu – tím pádem i pár metrů od Esprit Azul báze, super, že netřeba chodit daleko. Po rozbalení výstroje jdeme s Janičkou na vycházku.

Cíl vycházky - pomník na kopci. Pochopil-li jsem to správně je to jakýsi Peace-Monument. Celou cestu nám poprchává a když dojdeme nahoru, tak lije jak z konve, ale pak ten výhled, nádhera. Vůbec celý ostrov je nádherně zelený, čistý, upravený, čekám jen, kdy někde potkám Froda. Froda jsme tedy nepotkali, ale krávy a kozy se jim tu pasou skoro všude.

Je to tu evropské, samoobsluha, bankomat, vše na dosah. A protože jako každý výlet/dovolenou jdeme nejen za zážitky, ale i za poznáním kultury a kuchyně, zaujaly nás v sámošce nasolené ryby. Normálně půl ryby uskladněné v soli. Kupujeme si malou verzi a zjišťujeme co to je a jak to udělat. 

Tak věc se má takto:

Nasolená ryba vydrží prý dlouho – i měsíc, prý jen stačí tu a tam dosolit, když by začala mokvat. Před použitím je třeba na 24h namočit do vody, nebo!! 2x uvařit. Poprvé, slít vodu, dát novou a znovu uvařit. Pak upravovat jako jakoukoli rybu jen už netřeba solit.

Zítra jdeme na první ponor! Už se všichni moc těšíme. Ale o tom až zítra. 

Na závěr si dáme jeden Pepův bonmot skrývající pravdu z mnoha úhlů: „Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep…“

PS: Fotky až zítra, chce se mi opravdu moc spát, takže dobrou noc.